Jan Liška

Jan se věnuje kontroverznímu období nedávné historie. Co přesně dělá, jak se k tomu dostal, a jaká to přináší úskalí, vám prozradí v následujícím rozhovoru.

Co přesně děláš ?

Věnujeme se s klubem reenactmentu německých jednotek Waffen SS z druhé světové války. Naším hlavním tématem je napodobit pancéřové granátníky z pověstné 1.divize Leibstandarte SS Adolf Hitler, která působila na východní i západní frontě. Krom toho dokážeme ztvárnit i jiné jednotky, třebas pro účely historických filmů nebo reenactingových akcí, kam se 1.divize nehodí.

 

Vzhledem k minulosti to může být poměrně kontroverzní téma. Nesetkal jsi se s nějakými předsudky a problémy kolem toho?

My k tomu přistupujeme střízlivě. Však už je přes 70 let po válce a vojenská historie je krásný koníček. Druhá světová válka byla oproti předchozím konfliktům jiná v tom, že byla ideologická. Osobně nevidím rozdíl mezi tím, když si dva rozbíjí hubu kvůli ideologii, nebo pro krále a vlast. Samozřejmě dodržujeme zákony ČR a uniforma s blesky a hakenkreuzy po akci končí na věšáku v šatníku. Chováme se tak, aby se za nás skuteční veteráni nemuseli stydět.

 

A jak ses k tomu dostal?

Jako kluka mě děda vzal na akci Barikáda 2000. Od té doby jsem měl jasno. Vojenská historie je krásný koníček a military mám v krvi.

 

Co považuješ za nejlepší? Ať už zážitek, nebo to, co tě na tom nejvíc baví.
Nejvíc mě baví velké soukromé akce. Vyrazíme s klubem na celý víkend do pronajatého prostoru. Po příjezdu vytvoříme pozice, obdržíme rozkazy, provedeme noční průzkum a nad ránem udeříme na pozice nepřátel, které jsme objevili. Něco takového by si měl vyzkoušet každý. Myslím, že reenactment je o něčem víc, než jen předvádění se v uniformě na pár hodin divákům. Tady mám možnost přiblížit se pocitům opravdových vojáků a přežití v nepohodě. Zpravidla na takových akcích bývá i dobová technika.

A naopak, je něco, co tě nejvíc štve? Nějaký fakt špatný zážitek?
Nejhorší je srážka s blbcem. Bohužel se to děje i v našem koníčku. Když se ti snaží velet ometálovaní důstojníci, kteří si sami dali frčky a přitom mají nulové vojensko-historické znalosti. Jak pravil nadporučík Růžičika z Tankového praporu. „To by jsme byli na frontě desetkrát bradou vzhůru“.

Je něco, na čem teď pracuješ? Nějaká akce, kterou chystáte?
Rád bych v budoucnu rozšířil svoji sbírku originální dobové maskovací výstroje. Waffen SS byli průkopníci maskování, během války pro ně německý průmysl vyrobil velkou škálu maskovacích doplňků, které měl každý řadový pěšák. Krom toho používali spoustu kořistních maskovacích prostředků. A naše akce? Jednu právě připravujeme, ale to je přísně tajné.
04

Fotografie od Karolíny Vagácké.

030201

Reklamy

František Poch

Skoro každý má doma nějaký výrobek z Františkovy dílny – patří mezi nejznámější výrobce dobového nábytku a dalších dřevěných výrobků. Co ale dělá krom toho, prozradí v následujícím rozhovoru.

Co tedy přesně děláš?

Snažím se představovat hejtmana nad městem Slaným z dob husitských bouří. Patřím k řemeslnému měšťanstvu a řadím se k umírněnému křídlu husitského hnutí, k takzvanému Pražskému svazu.

Jak ses k tomu dostal?

K zájmu o historii inklinuji od mala, zvláště když jsem měl Libušín přes kopeček,a vůbec kolem Kladna se pohybuje několik zajímavých šermířských spolků, které mě částečně inspirovali. Rozhodující pro nás však bylo setkání s členy Civitas Pragensis na zimní bitvě v Podbořanech, kteří nám ukázali směr a vytáhli nás z bahna keckařství.

Co byl pro tebe nejlepší zážitek?

Tak za nejlepší zážitek považuji samozřejmě svůj první Libušín v roce 2013 a pak výjezd do Německa na akci Soester Fehde. A také se mi hodně líbí naše výpravy (samozřejmě v dobovém vybavení) po kraji kolem Slaného.

A co je pro tebe naopak to nejhorší?

Za nejhorší zážitek považuji jednoznačně podcenění výbavy na zimní Panské bitvě, tuším v roce 2013.

Je něco, na čem momentálně pracuješ?

Momentálně pracuji na práci, vlastním totiž firmu na výrobu všeho dřevěného, co se týče středověku. V osobní rovině dodělávám zbroj na první polovinu 15.století a začínám do budoucna přemýšlet nad druhou polovinou 15.století.

Je něco, co bys chtěl dodat? Třeba vzkázat čtenářům?

Nebuďte mažoretky a jezděte na akce. Není nic horšího než dobře vybavený člověk, který na to kašle.

16652629_1344847608905127_792936528_n16684740_1344847552238466_536302966_n16699799_1344847448905143_861027352_n

Jiří Fuksa

Po množství středověku si dáme něco poněkud mladšího. O co přesně jde, vám prozradí Jirka v následujícím rozhovoru.

Co přesně děláš, Jirko?

Dělám reenactment RKKA, tedy přesněji řečeno pěšáka Rudé armády. Jsem v našem klubu pouze rok, takže moc zkušeností nemám, ale s klukama z Moravy se snažíme udělat nad klubovou jednotku „rotu“.

Co tě k tomu přivedlo? 

Přivedla mě k tomu vlastně náhoda, když jsem zjistil, že jeden můj kolega na škole dělá právě  RKKA. Zkusil jsem i 15. století, ale přece jenom mě baví a i historicky zajímá 20. století. Navíc mám možnost získat spoustu nových informací a bojovat proti předsudkům o RKKA.

Co považuješ za svůj nejlepší zážitek? 

Nejlepší zážitek byl na Slovensku, akce „Sahara 2016“. Sice ohromné vedro a doslova tam člověk žral písek, ale měli jsme tam spoustu techniky, letadla, pyrotechniku, to bylo opravdu výborné. A taky to pro mě byla první opravdu velká akce.

A co je to nejhorší? 

Nejhorší spíš byla spíš skutečnost, že „každý druhý“ má gardový odznak a frčky jako seržant, ale když přijde na ruské velení, neumějí pomalu ani  zareagovat. To mě docela zklamalo, přijde mi, že to by měl být takový základ.

Je něco, na čem teď zrovna pracuješ? 

Teď pracuji hlavně na zlepšení vydávaní a přijímání rozkazů v ruštině, abych to uměl „jako, když bičem mrská“.

fuksatankfuksazakop

fuksazelva

Fotografie od Michaely Wecker

Bystrík Holeček

Prvním rozhovorem v roce 2017 a zároveň prvním dotazovaným mimo Českou Republiku je Bystrík Holeček. Slovenský šermíř z Trnavy, jehož aktivity kolem středověku s agenturou Hector jsou opravdu široké – kromě turnají na koních to byli také landsknechti a vikingové. Dále se věnuje šermu dlouhým mečem. 

Co tedy přesně děláš ?

Som majitelom Agentury HECTOR, ktorá sa zaoberá eventmanagementom historických podujatií. Okrem samotnej organizácie robíme i celé menšie ci väčšie programy na rôzne iné historické eventy.

Co je taková hlavní akce, z těch které pořádáte? 

To do teraz bol Festival ROTENSTEIN, ktorý se však od budúcého roku presúva na Zámok Holíč, a ešte se len uvidie, čo všetko zmena prinesie. Verím, že sa nám podarí zachovať vysoký štandard a udržať  dobrú povesť ako jedného z najlepších historických festivaloch na Slovensku. Každopádne, druhou takou našou hlavnou akciou je Stredovek pod hradbami v Trnave. To je festival, so ktorým sme začínali našu eventovu kariéru a tento rok bol už jeho 7. ročník.

Co považuješ za nejlepší zážitek ?

 Uf, ja mam tých zážitkov tolko, že ťažko vybrat iba jeden. Ale asi zatiaľ TOP je minuloročná výhra na Staromestskom námestí v Prahe, kde sme robili turnaj a vo večernom meleé na koňoch sa mi podarilo vyhrať spomedzi 11 rytierov na koňoch.To asi už len tak človek nenažije.
A co pro tebe bylo naopak to nejhorší ?
 Asi vystupovanie na jednej obecnej slavnosti pod podiom, na ktorom sa zvučila kapela.Do toho sme mali bavit ludi naším šermiarským vystúpením bez ozvučenia. V pozadi bubny, gitary, speváčka atd… to už fakt nechceme robiť .
Napadá tě ještě něco dalšího, co bys chtěl říct? Třeba něco vzkázat čtenářům? 
 Reenactment sa dá robit. Dá sa robit aj komerčně, ale je to naozaj náročné. A keď to chceme robit poriadně, je to eště aj poriadně drahé.
bystronakoni

Autorem fotografie je Daniel Vávra.

landsknechtmitparatschwertvikingovia

Martin Zadražil

Martin, známý spíše pod přezdívkou Clary, se věnuje hned třem různým obdobím, z nichž jedno je pro Českou republiku řekl bych poměrně netypické. O jaké se přesně jedná, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Co tedy přesně děláš, Martine?

Pokud myslíš období a místo, tak nepříliš zámožného českého šlechtice z druhé poloviny 15. století, pak také landsknechta kolem r. 1525 a nakonec seveřanského kavaleristu z Americké občanské války.

A jak ses k tomu dostal? Přecijen, reenactment Americké občanské války u nás nemá takovou tradici, jako například husitství.


No k historickému šermu jsem se dostal někdy v 15ti. Tenkrát jsme měli vodácko-turistický oddíl, a protože jsme se v rámci něj toulali po spoustě hradů a zřícenin, rozhodli jsme se si k tomu přibrat šerm. Tehdy jsme si řekli že budeme dělat 13. století.Po pár přečtených knihách bylo jasné, že ve 13. století něco znamenal skutečně jen jezdec na koni, a pěchota, alespoň v našich zemích byla v podstatě jen taková vata kolem jezdců, tak jsem se začal učit jezdit. Tím sem se nějak tak dostal ke skupině  Honoris, se kterou jsme strávil necelé dvě sezony, načež jsem měl štěstí a seznámil se s Jirkou Luciem, který mě zasvětil do tajů platnéřiny (rozumějte konečně jsem viděl jak mají vypadat pořádné plechy na 15. století).
Zhruba v té době jsem se také dostal k lidem z okolí Petra Žákovského a začal se věnovat kunstu.Rok nebo dva na to vznikla Švýcarská pěchota a jako opozici k ní založil David Vobr seskupení Landsknechti A.D. 1525. A protože jsem u něj v té době šermoval, tak jsem se nechal naverbovat.
K ACW (American Civil War) mě dostal v roce 2013 kamarád, který to dělá už asi 20 let. Pozval mě na akci s tím, že mi půjčí svou starou uniformu a vybavení a protože jsem měl zrovna volný víkend, tak jsem jel. Následující pondělí mi píše, že už mě dal na stránky do členů, tak jsem se tomu musel začít věnovat seriozně abych si netrhl ostudu.

To je dost široký záběr, přijde ti z toho něco jako nejzajímavější?

To patnácté století je srdcovka, to se snažím dělat nejpoctivěji. Nejvíc mě na tom baví zjišťovat, jak ty věci fungují. Když přežiješ víkendovou akci na Grodzieci v 15ti stupňových mrazech bez moderního vybavení, tak to zahřeje u srdíčka. To platí i o jiných obdobích, ale tam jsem zatím takhle extrémní akci nezažil.

Takže bys Grodziec označil jako nejlepší zážitek?
 Z hlediska dobovosti určitě. Je to soukromá akce bez diváků, kde to všichni ti lidé dělají pro sebe, takže si navzájem poskytujete úžasnou kulisu. Navíc se tam nedá moc ošidit vybavení, jinak člověk prostě zmrzne.
A z druhé strany spektra – je něco, co tě naopak hrozně vytáčí? Co tě na tom všem nejvíc štve? 
Nejvíc mi asi vadí označení „není to úplně LH“, popřípadě škatulkování na „LH fašisty“ a ty jakože „normální lidi“. A pak taky rivalita a pomlouvání mezi jednotlivými reenactory i celými skupinami.
Je nějaký sen, co by sis rád v rámci tohohle koníčku splnil? Nějaký dlouhodobý projekt, na kterém třeba pracuješ? 
Určitě bych do těch akcí rád více začlenil koně. Celé scéně to pak dá úplně jiný rozměr, a navíc, jízda byla ve středověku hlavní rozhodující silou na bojišti.
Také bych chtěl dát dohromady projekt družiny drobného šlechtice z doby Jiřího z Poděbrad. Například v projektu Hradeckého Dvora nebo Karlovců fungují šlechtické družiny velmi dobře, pomalu se začínají prosazovat i na první polovinu 15. století v podobě glév, ale tu druhou polovinu u nás podle mě příliš ovlivnila Švýcarská pěchota a další spolky – takže máme až příliš různých žoldnéřských skupin, městských hotovostí a tak podobně.
To zní zajímavě. Máš nějakou konkrétní představu, jak bys koně mohl více začlenit?
 No tak z mojí strany to bude hlavně o tom přestěhovat se na venkov a pořídit větší auto a přepravník. Prostě si tu logistiku ohledně koní obstarávat sám a nebýt odkázán na nějakou třetí stranu. Na ACW akcích bývá procento koní vzhledem k počtu účinkujících celkem vysoké, třeba se to časem poštěstí i u středověku.
acw

Fotografie od Lenky Dombaiové

clary-15-jaja

Fotografie od Jáji Krestové. Martin je uprostřed, v plechovém klobouku.

landsknecht-ansorgova

Fotografie od Kristýny Ansorgové

schaffhausen

Ondřej Benda

Ondřej, známý také jako Obenda, je obávaným bojovníkem. A i přes značný rozsah jeho aktivit, je jeho výbava stále špičková.

Co přesně děláš?

Živím se přednášením na vysoké škole NEWTON College. Kromě toho překládám a tlumočím z a do angličtiny a ve volných chvílích vyřezávám ze dřeva i kosti „malé hezké věci“. Co se týče historie, tak vlastně od románců po polovinu 15. století. Takže to u nás doma vypadá jako v muzeu, několik různých štítů, množství helem, zbraní…a další jsou na cestě. K šermu mě přivedl prapůvodně bratr, který kdysi ještě před revolucí rok šermoval ani nevím s jakou skupinou. Ale tehdy jsem ještě nezačal, jen jsem se dozvěděl, že začít není tak těžké. O mnoho let později, když mi bylo třicet, řekl jsem si, že už je načase s klukovským snem něco dělat. Sedl jsem k internetu a našel si nejbližší skupinu, napsal jsem jim a do půl roku jsem s nimi vystupoval. O pár let později mne kamarád přemluvil, ať jezdím s ním, a teď jsem členem družiny pana Hynka Krušiny z Lichtenburka a spolku Doba Karlova.

Co považuješ za nejlepší zážitek? 

To je těžké odpovědět, každá akce na kterou jedu je něčím výjimečná, každou si užívám. Rád jezdím na Libušín, na Frýdlantský turnaj. Miluji cesty do zahraničí – polský Projekt 14, italské Morimondo, francouzský Azincourt nebo letoštní dánský Nykobing či švédské Wisby.

A co pro tebe bylo naopak nejhorší?

To je o poznání lehčí otázka. Letos na Libušíně nás převálcoval Johanitský šik a já skončil vespod velké hromady. Na mě ještě ležel jeden karlovec a na něm dva johanité. Myslel jsem, že tam vypustím duši.

Na čem zrovna pracuješ? 

V současné době mám rozpracovaných několik řezbářských projektů – zrcátka, jehlice do vlasů, šachy i šachovnici. Je toho hodně a tak trochu nestíhám. Pokud jde o oblékání, tak máme s Lucrezií rozpracovaný takový tajný projekt… takže kdybych ho tu popsal, už by to nebylo tajemství 🙂

Je něco, co bys chtěl říct? Třeba vzkázat čtenářům? 

Naše historické dědictví je odkaz, který bychom měli střežit. Jen díky našim předkům jsme co jsme a žijeme jak žijeme.

obenda-dirga

Autorem fotografie je David Dirga

obenda-jelenova

Autorem fotografie je Lubica Jeleňová

obenda-progress

Porovnání Ondřejovy výbavy z jeho začátků s tou současnou

odenda-marketa

Autorem fotografie je Markéta Lášková

odenda-marketa2

Autorem fotografie je Markéta Lášková

Pavel Musílek

Pavel Musílek je známý především coby člen šermířské skupiny Servus Bellum. Jak sám v rozhovoru říká, není typickým reenactorem. 

Co vlastně přesně děláš?

Musím hned v úvodu přiznat, že se necítím být typickým reenactorem. Snažím se o co nejvěrnější prezentaci dobového života, odívání, výstroje a celkového projevu, který k pořádaným akcím patří. V současné době se však věnuji především živým šermířským a bojovým vystoupením a práci pro film. To mi umožňuje skvělý kolektiv naší skupiny Servus Belllum, mých stejně nadšených přátel. Tuto skupinu jsem založil a také již od počátku vedu. Máme za sebou bezpočet vystoupení u nás i v zahraničí a také už i pár filmových natáčení. Některé akce si produkujeme sami, snažíme se, abychom našim divákům nabídli co nejlepší kulturní zážitek. Jistě, je v tom řada kompromisů, mezi tím, jak my sami se domníváme, že reálný boj mohl vypadat za užití dobových technik a tím, co je pro publikum zajímavé a poutavé. Výraz, dobrá dramaturgie, technika šermu, nádech starých časů – v tom všem vidíme základ úspěchu.
Rád bych ještě připomenul skupiny, kterých si moc vážím a úzce s nimi spolupracuji. Je to SHŠ Invictum Plzeň, SHŠ Fracce, Kolínská společnost Poprávu a CSFA.

Co tě k tomu přivedlo?

Jestli se mě ptáš na to, co mě přivedlo k historickému šermu, pak bezpochyby láska k historii a fantasy. Už odmala mě tohle všechno táhlo, rád jsem si listoval v knihách a sledoval dobrodružné filmy. S mým starším bráchou jsme jako školáci často lítali po lesích a „mečovali“. Tehdy se mi ani nesnilo o tom, že se mi můj koníček stane životním stylem a dá se říct částečně i prací. Dětský sen se mi začal plnit ve čtrnácti letech. S jednou novobydžovskou skupinou jsem začal jezdit po různých historických akcích, bitvách, měli jsme i vlastní vystoupení.

Po několika letech jsem ze skupiny odešel a založil spolu s mým dobrým kamarádem Janem Šípalem skupinu vlastní. V Servus Bellum působím dodnes a rád.

Co byl tvůj nejlepší zážitek?

Z článku by se stal nekonečný příběh, kdybych měl jmenovat všechny ty úžasné věci, které se mi v této branži staly. Asi první na mysl mi přichází událost ze srpna roku 2014. Tehdy se mi ozval profesionální šermíř a kaskadér Herbert Heissler. Už delší dobu sledoval náš YouTube kanál a fb stránky, líbilo se mu, co děláme a kolik tomu dáváme času a energie. Sháněl zrovna lidi na filmové natáčení a kontaktoval mě. Na tu euforii, kterou jsem prožíval, nedokážu zapomenout. Byl jsem toho plný ještě dlouhou dobu, pane jo, vždyť já si zahrál ve filmu! Ale smířil jsem se s tím, že šlo pouze o jednorázovou akci. Mýlil jsem se. Po krátké době se mi opět ozval a nabídl mi spolupráci. Začal jsem k němu a dalším kolegům z CSFA – Czech Stunt Fighters Association jezdit a učit se. Časem se mi podařilo k filmové práci dostat i další členy Servus Bellum.

Jestli jsem na něco pyšný, je to právě tohle. Hodně nás to pozvedlo, posunulo dál, byla to ohromná motivace začít dělat svou práci ještě lépe, a hlavně jsme se dostali od klasického jevištního šermu k filmovému. Každá zkušenost navíc je jedině prospěšná.

A co byl ten nejhorší?

Nemám vyloženě nejhorší zážitek, jsem optimista. Většina reenactorů má s nejhorším zážitkem spojenou buď nějakou nevydařenou akci či zranění. Recenze na akce nechám povolanějším a zranění z bitev, tréninků a vůbec si schovám pro dámy na baru, však to znáte!

Na čem zrovna pracuješ?

Je toho spousta. Mí kolegové právě nyní hodně natáčí, já jsem ze studijních důvodů tentokrát musel tuto činnost oželet. Připravujeme samozřejmě nové, propracovanější a lepší souboje, než jste od nás měli doposud možnost vidět. Příští rok bychom rádi účinkovali především s naším novým vystoupením „Nesmrtelní válečníci“, které se letos dočkalo pouze premiéry.

Plánuji s přáteli také natočit pár krátkých filmů, kde se budeme snažit o maximální možnou úroveň. Vše je aktuálně ve fázi příprav, v březnu příštího roku by se měly dát první projekty do pohybu.

Také se pomalu, ale jistě s kolegou připravuji na prestižní soutěž šermířských choreografií Mortschlag konanou na tvrzi Kurovice. Už roky se odhodlávám k účasti, ale když vidím, co vše by se dalo udělat líp, nakonec se vždy sám odradím. Když to ale nezkusím, nemohu čekat, že se někam posunu, prostě tomu obětuji všechno a zároveň zkusím štěstí.

Je eště něco, co bys chtěl říct?

Přál bych všem čtenářům, ať už jde o šermíře, reenactory či kohokoliv jiného, aby se jim dařilo v tom, co dělají! Jestli mě něco tento obor naučil, pak to, že nezáleží na tom, jak dlouho něco děláte, ale jak dobře to děláte.

A závěrem snad jen citát, který je zároveň našim skupinovým i mým osobním mottem: „Kdo chce létat s orly, nesmí kdákat se slepicemi!“

musilek1musilek2

musilek3

Autorem fotografie je Jan Keokohotah

musilek4

Autorem fotografie je Karolína Civínová

Jan Zajíc

V dalším vydání blogu se setkáváme s Janem Zajícem, známým především díky jeho aktivitě v komunitě kolem raného středověku.

Co vlastně přesně děláš?

Už nějakou dobu se zabývám rekonstrukcí bohatého Franka s datací kolem poloviny devátého století na území dnešního Německa.

Co tě k tomu přivedlo?

Obecně k reenactingu jsem se dostal přes larp, a protože nás se spolužákem vždycky zajímala historie, řekli jsme si, že by nebylo špatné to zkusit. Něco málo jsme přečetli a řekli si, že raný středověk je ta správná volba pro nás protože Curii Vítkov máme přes kopec, takže na první akci nebudeme muset daleko a s trochou šikovnosti se dá všechno udělat doma na koleni, takže nebudeme muset nic moc kupovat. Kamaráda táhli vikingové a po nějaké dohodě jsme začali směřovat k nim. Kamarád přestal jezdit, a když jsem na prvním Rogaru viděl tu spoustu věcí, která se mi nelíbí, řekl jsem si, že tohle asi není úplné to pravé. Těch vžitých omylů je tam moc jak mezi veřejností tak mezi reenactory, a tak jsem začal něco, co v republice dělá jen pár lidí, totiž Franky, a u toho jsem už zůstal.

Co byl tvůj nejlepší zážitek?

Za asi nejlepší zážitek, co se reenactingu týče, asi považuji akce, které dělá kamarád Jaxa v Německu.  Pracuje v místním muzeu a za ním vybudoval malý skanzen, kam se moc rád vracím, protože kostýmová úroveň, množství řemeslníků, extrémní pohostinnost a spousta lidí z celé Evropy je prostě super.

A co bylo to nejhorší?

Paradoxně nejhorší mám asi taky z Jaxovi akce. Boj malých skupin a kamarádovi ujelo kopí a skončilo v  očnici přilby protivníka, kde mu roztrhlo obočí. Tomu člověku se oko okamžitě zalilo krví a myslel si (a já teda taky), že o něj přišel. Naštěstí to bylo jen to roztržené obočí, takže ve finále nic vážného.

Na čem zrovna pracuješ?

Tak asi každý reenactor ví, že práce na vybavení je nekonečná.  Na další sezónu bych rád obměnil kostým, dořešil opasky a spony a jako bonus řeším nějaké další doplňky s řemeslníkem a kamarádem Ernestem. A konečně bych rád dal do kupy kostýmový pas s podklady pro jednotlivé věci co nosím, ale o tom už taky mluvím delší dobu a zatím nic.

Něco dalšího, co bys třeba vzkázal čtenářům? 

Dobrá knížka má cenu zlata, pokud je to jen trochu možný, kupte si ji místo stahování ať můžou vzniknout i další.

frenk

macek-photography

Za možnost použít foto děkuji Petr Macek – Photography

Tomáš Doležal

Tomáš, známý také pod přezdívkou Lazar, je jedním z organizátorů Libušínské bitvy. Dělá toho ovšem mnohem více, jak se sami můžete přesvědčit v následujícím rozhovoru:

Co vlastně přesně děláš? 

Složitá otázka. V rámci reenactmentu nyní asi tři různé věci.
První a asi nejpůvodnější aktivitou je rekonstrukce historických postav.

První postavou je pak polský rytíř městského původu v 1. polovině 15. století, a to v rámci projektu Ogary Pogoni (www.pogon.cz), který se zabývá rekonstrukcí malého vzorku z vojska litevského knížete Zikmunda Korybutoviče, někdejšího českého zemského správce (mezi 1422 – 1427). Trochu specifická záležitost, zejména v tom že se jedná o postavu ke svému stavu nepatřičně chudou, a přináší to nečekané výzvy potřeby znázorňování společenského postavení, které si jeho nositel nemůže plně finančně dovolit, v době kdy rčení že „šaty dělají člověka“ platilo dvojnásob – a rozhodně to není výzva nezábavná.

Nikoliv okrajově mě navíc hodně baví zkoušet jak lehké nebo těžké bylo reálně velet armádě bez elektronických komunikačních prostředků, což mě samo o sobě trochu vtlačilo do role právě spíše shodou okolností polního velitele, pana rytíře Skrzetuskeho, s nadsázkou ztvárňovaného prapředka slavnějšího hrdiny z románů Henryka Sienkiewicze.

Druhou vedlejší postavou, dosti usedlejší, je chudší šlechtický třetirozený syn z rodu Bejšovců, sloužící v 1. čtvrtině 14. století smluvně u Hradeckého maršálka Ivaina de Merpins v rámci projektu Dvora hradecké královny Alžběty Richenzy, kde se věnuji spíše vnášení prvků larpu do rekonstrukce historie a participuji spíše odpočinkově.

Druhou aktivitou je moje spolupodílení se na organizaci Festivalu historie a bitvy Libušín (http://libusin.org). Poprvé v roce 2008, výrazně aktivněji potom od roku 2012. Nyní již i mezinárodní akce která má za účel vytvářet prostor pro komunikaci mezi jednotlivými směry reenactmentu a historického šermu, přivádět lidi na jedno místo kde si mohou vyměňovat názory a posouvat se vzájemně dopředu a v neposlední řadě si vyzkoušet účast v bitvě čítající mezi 700 až 1000 přilbicemi, což je zejména pro rekonstrukci středověku poměrně vzácná příležitost. Zároveň je akce pro spolky možnost přinést nějakou osvětu pro veřejnost, prezentovat výsledky svých aktivit pro několik tisíc návštěvníků z celé republiky. V rámci této aktivity mám na starost zejména legální a úřední zajištění bitvy, dále pak sdíleně scénáře, velení, bezpečnost a kulisy.

Třetí a nejčerstvější aktivitou na mém seznamu je pak to, že jsem se koncem roku 2015 připojil k organizačnímu týmu Repliconu (http://replicon.cz), tedy veletrhu šermu, historie a fantasy, kde krom místa pro prodej vybavení od českých i zahraničních výrobců reenactmentového a larpového vybavení dáváme možnost prezentace předním českým školám šermu, zápasu, či třeba historického tance, a zároveň nabízíme širokou škálu přednášek od striktně historických po workshopy pro fantasy spisovatele. Opět stejně jako u Festivalu a bitvy Libušín jde především o prolínání komunit, setkávání a výměnu informací za účelem posunu scény a získávání inspirace, či třeba nových členů. Zde se v rámci týmu snažím o rozšíření veletrhu o prezentace předních českých reenactmentových spolků, což jsme si letos s překvapivým úspěchem, byť v omezené míře, vyzkoušeli a do příště doufáme, že budeme moci nabídnout plnou paletu českého reenactmentu.

Co tě k tomu přivedlo?

To bude již tak dlouho, že se na to těžko odpovídá. Myslím, že někdy okolo prvního stupně základní školy to byla především Mgr. Jana Myslínová, která mě nechala vepsat na první stránku mého prvního sešitu dějepisu slova „Historia Magistra Vitae“, a pak se fenomenálně chopila své úlohy výuky dějepisu po celý zbytek mého studia na ZŠ Slovenská. Nastartovala tak nejen moji reenactmentovou karieru, ale i profesní karieru v oboru památek. Tento start vedl původně k několika zásadním pokusům o šerm klackem na dvorku mého spolužáka Honzy Gojdy, následnému zakoupení prvního meče od nedávno zesnulého Ing. Jiřího Kronďáka. Odtud již vedly mé kroky do šermírny Milana Larse Štěpána. To se tuším psal rok 1996/97. Pak nastalo dlouhé období keckového zla a temna, a to až do roku 2006, kdy za velkého přičinění mé nynější drahé ženy Sáry vznikl projekt Sousedů Pražských. Sára se ostatně stala velkým hnacím motorem mého kvalitativního pokroku vybavení (a autorem většiny mého historického odění) a tento rozhovor by měl být spíše o ní.

Co byl tvůj nejlepší zážitek?

Bojím se, že nejsem schopen přesně vypíchnout jeden zážitek za dvacet let u historického šermu (protože reenactment se to celou dobu nazývat nedá). Hodně zásadní pro mě byla doba kdy projekt Sousedů Pražských, jehož je teď několik reenactmentových spolků pohrobkem, byl na svém vrcholu a dobře fungoval, ve formaci nad padesát hlav, na bitevním poli.Stejně tak pro mě byl zásadní moment, kdy jsme udělali velký pokus se změnou směřování Libušína a ono se to ukázalo schůdné.A pak jsou tu takové ty opakující se radosti, kdy člověk něco zkoumá, podrobí výsledek experimentu a ono to funguje jak má. Třeba na zimních puťácích je zjištění, že jsme dali dohromady zimní výbavu dobře a neumrzli, opravdu radost veliká.„Nejlepších“ zážitků za ty roky je opravdu hodně. A hodně je jich v tom, že jsou tu lidé kteří se pohybují po podobné ose celé ty dvě dekády a pořád si máme co říct, pořád se protloukáme tak nějak bok po boku. To je asi základ.

A co byl ten nejhorší?

Tady je to naopak velice lehké: Když mi na Libušíně v bitvě málem ušlapali pod pavézou ženu. Následováno všemi ostatními nehezkými zraněními, kterých jsem byl za ty roky svědkem. Zbourané lícní kosti, body do krku, poškozené oči, potrhané a popálené ruce a tváře. Ten seznam je dost nepříjemně dlouhý.

Na čem zrovna pracuješ?

Zrovna jsem v období útlumu, protože mám důležitější rodinné záležitosti, takže jen taková ta reenactorská klasika. Příprava a plánování na Libušín 2017, nějaké to plánování nekonečného vylepšování výbavy (nejbližší je komplexní předělávka kroužkové zbroje), přemýšlení nad debriefingem pro Replicon 2016 a co přinést nového a lepšího pro rok 2017. Příští rok budu asi v tomto ohledu trochu neakční, a moc se nikám nepodívám. Ale kdo ví.

Ještě něco, co bys třeba chtěl vzkázat čtenářům?

Nejsem moc lidový filosof, tak jen taková ta klasika: Mějte se rádi, jezte ovoce a třiďte odpad. Nebo tak něco.
Jo, a buďme tolerantní, ať si každý taky ukousneme kus toho reenactmentového koláče 😉

lazar1

Fotografie od Terezy Sáry Doležalové

lazar2

Fotografie od Terezy Sáry Doležalové

lazar3

Fotografie od Terezy Sáry Doležalové

lazar4

Fotografie od Jiřího Kalfa Maliny

lazar5

Fotografie od Jiřího Kalfa Maliny

Tomáš Vlasatý

Tomáš Vlasatý je dlouholetým reenactorem zaměřeným na dobu vikinskou. Do širšího povědomí v komunitě se zapsal mimo jiné díky množství článků, které publikoval na stránkách http://sagy.vikingove.cz/.

Co vlastně přesně děláš? 

Zdravím čtenáře tohoto blogu a všechny lidi dobré vůle a děkuji za Váš čas. Již desátým rokem jsem zainteresovaný v rekonstrukci starého Seveřana v době vikinské. Několik posledních let, kdy jsem členem skupiny Marobud, mám dva operační módy – jednak stylizuji družiníka – básníka (nákladnější kostým), druhak reprezentuji obyčejného svobodného muže (jednodušší kostým). Oba kostýmy jsou zaměřené na norské území v 10. století. Kromě reenactmentu – a pro mne důležitěji – se věnuji sběru studijních materiálů, popularizaci doby vikinské na české i světové úrovni, experimentům a motivaci začínajících reenactorů. Velmi obecně řečeno, snažím se naši scénu (přinejmenším virtuálně) organizovat a posouvat, vštěpovat ji znalosti hmotné i duchovní kultury starého Severu a naše kolektivní výsledky prezentovat cizině.

Co tě k tomu přivedlo? 

Na otázku, co mne k mému způsobu života přivedlo, nedokážu jednoduše odpovědět. Byla to dlouhodobá fascinace severskou látkou, i když byla, z mého dnešního pohledu, spíše povrchní. Někdy si kladu otázku, proč to, čemu se věnuji, vlastně dělám, ale pak vždy nacházím nové věci, čím mne může látka oslovit. Důležité je neustrnout a nahlížet na zdánlivě uzavřená témata různými optikami a porovnávat je s dalšími nebo novými informacemi.

Co považuješ za nejlepší zážitek? 

Na to nedokážu jednodnačně odpovědět, protože škála věcí, které dělám, je obrovská, a téměř každé aktivitě se věnuji se stejným zápalem. Libušín, jehož každý ročník pro mne představuje novou výzvu a možnost ke zlepšení a prezentaci našeho období, je vždy skvělý zážitkem v ohledu masové bitvy – nikde jinde v Evropě nezískáte lepší představu o tom, co mohla znamenat kolize dvou armád, a euforie po vítězství je nevyčíslitelná. Stejně tak si ale užívám maloformátové a soukromé akce, jako pochody v přírodě a pobyty ve skanzenech. Jestli mi něco opravdu otevřelo oči a můžu to nazvat jedinečným zážitkem, tak to byla týdenní plavba na replice vikinské lodi v Polsku. Pokud se budeme bavit o nejautentičtější akci, jakou jsem zažil, jednoznačně odpovím The Viking Way 2016 v Norsku. Zastávám tedy názor, že k pochopení historie je třeba se zúčastňovat řady akcí doma i v cizině, často tématicky protikladných. Musím ještě zdůraznit, jak skvělý je zážitek, když za mnou na akci chodí lidé pro radu. Ve 21. století, kdy je každý kovaným odborníkem na všechno, je to mimořádné.

A co je pro tebe to nejhorší?

K tomu bych se nerad vyjadřoval, protože někdo by se v tom mohl shlédnout a mohl by se urazit. Co je pro milovníka historie neúnosné, je pro milovníka neřízeného boje a pití ráj. Obecně vzato, v našem koníčku existuje mnoho nešvarů, a nejméně kvalitní z pohledu reenactmentu jsou ty akce, které neslouží k poznávání historie, mám teď na mysli hlavně malé bitvy v Praze a okolí, které trvají jen pár hodin. Většina velkých vikinských festivalů jsou srovnatelné v metalovými koncerty, a to je prostě špatně. Takže bych to shrnul, za nejhorší zážitek mohu označit jakékoli elitářství na jedné straně, popírání historie, špatné interpretace a jednání proti základnímu parametru reenactmentu na straně druhé. Rozhodně za špatnou zkušenost považuji i to, když někoho zraním.

Na čem v současnosti pracuješ? 

Zatímco většina reenactorů se soustřeďuje hlavně na svůj kostým, já se v posledním roce snažím realizovat projekty na úrovni naší skupiny nebo celé scény. V hlavě jich mám naplánováno několik, ale uvidíme, jak to bude s jejich realizací. V prvé řadě bych rád pokračoval dál v tom, v čem jsem začal, to jest chci psát české a anglické články, rozšiřovat povědomí o době vikinské, napravovat mystifikace a fungovat jako konzultant. Z těch větších projektů bych chtěl jmenovat Karlovu cestu, což byl projekt mého přítele a kolegy Karla Sýkora, který se vydal na 1400 kilometrů dlouhou pouť z Velehradu do Říma, pouze v historickém oblečení. V tomto projektu jsem fungoval jako spojka mezi Karlem a veřejností (rodinou, přáteli, fanoušky). Dále stojí za zmínku ustanovení diskuzního fóra pro reenactory – Fórum včesného stredoveku – které proběhne v únoru v Bratislavě a kam jsou všichni čtenáři zváni; naším cílem bylo vytvořit akci bez kostýmů a „mimo sezónu“, kde by se mohly probírat kritičtějším způsobem jakákoli témata související s naším koníčkem. Na příští sezónu plánujeme také spuštění raně středověké bojovky Mannfall, která bude simulovat rozličné bojové scénáře, zejména však přepady spojené s pochody. Od tohoto konceptu akcí si slibuji, že pomůže posunout naše moderní bojové aktivity blíže k historickému předobrazu. Samozřejmě bych někdy rád napsal knihu, natočil krátkometrážní film, živil se reenactmentem atd., ale to už je píseň budoucnosti.

Je něco dalšího, co bys rád sdělil čtenářům? 

Čtenářům mohu vzkázat několik věcí, ale těmi nejdůležitějšími body je samozřejmě samostudium, diskuze a kontakt se zahraničím. Kvalitního reenactora poznáte také podle toho, že se věnuje celé řadě historických aktivit, nikoli pouze boji. Historická persona a její kostým je a vždy bude dlouhodobým projektem, který se vyvíjí, a proto není třeba truchlit nad penězi utracenými za nedostačující vybavení; samozřejmě je lepší rovnou investovat do kvalitnějšího zboží. Musíme si také uvědomit, že reenactment je úzce profilovaný koníček, který vyžaduje soudržnost, nikoli rozpory. Zkušenější, mějte s nováčky trpělivost a motivujte je k lepším výkonům, nováčci, učte se a nechte si ochotně poradit. Kooperace je vždy lepší než kontradikce, a právě díky vašemu kolektivnímu úsilí může historie znovu ožít. Jelikož minulost můžeme jenom obtížně podrobit experimentu, konsenzus je tím nejvyšším stupňem pravdivosti, kterého můžeme dosáhnout.

 vlasac-kopivlasac-loutnavlasac-modra